Počet slov: 2080 | Počet slov celkem: 3453
1.
Zima roku 458 od
nástupu rodu Elaine na trůn
Iglaepatria –
Tenebrae Cael (Mnoholes)
Anneliesiane
najednou zaregistrovala pod vratkýma nohama pevnou půdu. Na holé kůži jí začal
okamžitě štípat chlad a naskočila jí husí kůže. Rychle se rozhlédla po okolí,
zmatena tím, kde se nachází, protože tohle nevypadalo jako to, co hledala. Obklopovalo
jí jen nekonečné bílo a stromy, které se už dávno zbavily svého listnatého
hávu. Cílová stanice byl přece tábor těch, co ještě zůstali věrni rodu Elaine,
tak kam se to teleportovala? Když se však zapotácela, pochopila. Otevření
umělého portálu si vyžádalo spoustu energie a cesta jím jen další navíc, kterou
už ale neměla. V lepším případě je teď někde v polovině cesty,
v tom horším ji to zaneslo úplně někam jinam. Udělalo se jí nevolno a měla
pocit, že celá její dolní část těla je z rosolu, proto ve snaze najít
ztracenou rovnováhu zabodla luk do zmrzlé země jako podpěru. To ovšem
nepomohlo, kolena jí zradila a ona se jako hadrová panenka sesunula na zem pokrytou
souvislou sněhovou pokrývkou do kleku. Ani normálně nebyla nějak zvlášť opálená
či snědá, spíše naopak, ovšem teď získala její pleť nezdravou alabastrovou
barvu, jež ostře kontrastovala s rozpuštěnými havraními vlasy, a
z rány na boku jí mezi prsty v čůrcích stále stékala krev, která se
vsakovala do modré látky lehkých kalhot a zelené košile. Oči se jí zavíraly
únavou a oslabením, ale Siane rozhodně zavrtěla hlavou a donutila se ponechat
je otevřené. Tiše zaklela. Nemůže tu umrznout, vykrvácet. Musí se zvednout a
pokračovat, i kdyby měla vyčerpáním padnout. Musí říct ostatním, že Adam se již
odhodlal k poslednímu kroku a obsadil krom celé říše také její srdce a
mozek zároveň, Arsea Nisium, nebo také Měsíční hrad. A také to, že nedokázala
ochránit princeznu a ona mu padla do rukou. Netušila, jak se jim bude moci dál
dívat do očí, vždyť tohle byla její povinnost. Chránit členy rodiny Elaine, i
kdyby jí to mělo stát život. No a co udělala? Utekla. Je zbabělec, nic víc, nic
míň. Obyčejný zbabělý chudák. Ale na tom teď nesejde, prvně se musí dostat
k věrným a až pak ji mohou soudit. Zatnula zuby, napjala všechny svaly a
málem si překousla jazyk bolestí, jen aby se postavila. Ale nohy stále
neposlouchaly, paže ztěžkly, zuby začaly jektat zimou a ke všemu se přidala i
nová vlna únavy, která jí neúprosně stahovala do spárů spánku. Snad se nic
nestane, když se jí na chvíli poddá. Jen na moment a hned může pokračovat… Jen
malou minutku…
Setmělo
se a na les padla temná noční pokrývka. Mraky se roztrhly a začaly ze sebe
sypat velké bílé vločky, které chladily na kůži a ihned se rozpouštěly. Vypadalo
to na pěkně nudnou a hlavně dlouhou hlídku. Martin si otráveně povzdechl a snad
už za poslední hodinu posté si během chůze poskočil, aby vyhnal zimu
z promrzlého těla. Střelil naštvaný pohled směrem k táboru, odkud
slyšel smích od táborového ohně, jehož teplo téměř cítil. Téměř. Pořád ne
natolik, aby zabránil omrzlinám na rukou. Kvůli lepší koordinaci prstů a práci
se zbraní neměly rukavice, co nosil, prsty a to se teď ukázalo být osudovou
chybou. Ve snaze je trochu zahřát zastrčil ruce do kapes a dál se pohyboval
trochu houpavým krokem. V tuhle chvíli už byla úplná tma a jeho oči se
pomalu začaly přizpůsobovat, když před sebou cosi spatřil. V první chvíli
si myslel, že to je kámen nebo vykotlaný kmen, ale když udělal ještě pár kroků
vpřed, uvědomil si, že narazil na spáče. Zřejmě se někdo tak ožral, že si pak ani
nebyl schopen dojít na stranu a při své dobrodružné výpravě prostě usnul.
Přestože by tu někoho takového s radostí nechal, bude jeho povinností ochlastu
dovléci do tábora. Čím dál tím lepší.
„Hej,
chlape…“ sklonil se nad opilcem, aby se jej pokusil probudit, ale jakmile bezvládné
tělo převalil na záda, ztuhl. Nechápal, jak mohl být předtím tak slepý, že
přehlédl dlouhé tmavé vlasy a jasné ženské křivky. Bože, byla úplně studená.
Rozpraskané rty chytaly modrou barvu, na řasách se usazovaly ledové krystalky a
černá záplava byla plná sněhu. Prsty vyhledaly tepnu na krku a čekaly, zdali se
dočkají nějaké reakce. Nic, nic, nic… Moment. Byl to slabý záchvěv? Nebo se mu
to jen zdálo? Teď znovu. Žije, ale má na mále. Ani necítil, že dýchá. Teprve
teď si všiml temné skvrny, co byla rozlitá pod dívčiným tělem, a podobně na tom
byl i bok košile, co měla na sobě. Kdo ví, jak dlouho tu ležela, ale zima,
která z ní vysávala životadárné teplo, jí zřejmě také zachránila život.
Srdeční tep se utlumil a rána přestala krvácet. To ale nic nemělnilo na faktu,
že bylo třeba ji dostat do tepla. Stáhnul si kabát a podsunul ho pod ni. Když
přitom odhrnul jeden pramen hustého vodopádu, zarazil se. Vykouklo na něj
drobné ouško poseté několika náušnicemi, které se nahoře zužovalo do jemné
špičky. Málem mu vypadly oči z důlku. Ne každý den totiž narazíte na jednu
z posledních, nebo dokonce ne-li poslední, příslušnicí rodu Aerddyn. S tímto vědomím začal
pracovat ještě rychleji. Jemně ji vzal do náruče a ona vydala slaboučký sten.
Podepřel jí hlavu o své rameno, pochyboval, že má tolik síly, aby se udržela
při smyslech, natož ještě v poloze, kdy by mu jen bezmocně nevisela
v náručí. Mimoděk se k němu ještě více přitiskla ve snaze získat co
nejvíce jeho tepla.
„Vydrž,
maličká,“ řekl tiše a snažil se o co nejvíc uklidňující tón. „Je to jen kousek.
Jen kousíček,“ pokračoval pak, zatímco kladl jednu nohu před druhou
v rychlém rytmu chůze, a dával pozor, aby cesta moc nedrncala a on s ní
zbytečně nepohazoval. Mluvit už nepřestal, jakoby se bál, že s jeho hlasem
nenávratně odejde i její duše.
2.
Zima roku 458 od
nástupu rodu Elaine na trůn
Iglaepatria – Arsea
Nisium (Měsíční hrad)
Adam
si vždy potrpěl na monstrózní a okázalé výstupy, i když byl jen bezvýznamný
člověk ve velkém světě. A teď, když se konečně dostal k vytouženému cíli,
se tyto choutky rozhodně nezměnily, spíše naopak. Před vstupem do trůnního sálu
se proto zastavil a všichni jeho muži udělali totéž ve zmateném očekávání
nových rozkazů. Ty však nepřicházely. Jeho zastáncům nedocházelo, že Adam si
jen připravuje půdu pro svůj příchod. Rty se mu zvlnily do malého úsměvu, oči
naplnila škodolibá radost. Chvíle, na kterou tolik let čekal, je konečně tady.
Chvíle jeho triumfu. Chvíle, kdy dostane to, co si zaslouží. Zemi, co se mu
bude klanět. Moc, jež v místním
světě nemá obdoby. Sumu peněz, se kterou už nikdy nebude strádat. Zhluboka se
nadechl a nasál vzduch do plic. Jediné, co cítil, bylo vítězství. Pohnul se
dopředu a prudce vrazil rukama do dveří, obě křídla se rozrazila a
s hlasitým prásknutím narazila do stěn, div nepopraskala omítka. Pohled,
který se mu naskytl, byl k nezaplacení.
Alice
měla co dělat, aby ovládla instinktivní škubnutí, jež hlasitý zvuk vyvolal.
Naopak se donutila k tomu, aby se co nejvíce narovnala a zvedla hlavu
v hrdém pohledu na muže, který si vzpourou dovolil zpochybnit její rodem i
bohy dané právo. To, jaký měla strach, šlo vidět pouze na chvějícím se rtu a
pohledu, co připomínal oči laně zahnané do kouta. Adam byl ale moc daleko, aby
něco takového mohl zaznamenat. Dobrou chvíli tam jen tak stáli a pozorovali se
navzájem. Zatímco Alice působila napjatě, on byl klidný jako jezerní hladina.
Zatímco Alici měla ve tváři hrdost a pýchu, jeho výraz byl pobavený a snad se
v něm objevila i kapka hravosti. Ačkoliv se princezna moc snažila, nikdo
nemohl váhat nad tím, kdo byl skutečným pánem situace. Nakonec k ní líným
krokem zamířil a zastavil sotva pár centimetrů od ní, vědomě narušuje její
osobní prostor. Stále však mlčel, což Alici lezlo krkem.
„Tak
co bude?“ prskla vztekle, naprosto zbavena veškerého sebeovládání. Jeho ledová
aura ho odnesla pryč a teď už zbyl jen čirý strach a hněv. Přesně to, po čem
Adam toužil. Co však Alice neočekávala, byla jeho další reakce. Pomalu a
hluboce se uklonil, dával si na čas a zbytečně gesto protahoval.
„Vaše
výsosti,“ pronesl klidně, ale v jeho hlase bylo slyšet pohrdání a smích.
On se smál! Byla mu k smíchu! V princezně začala vřít krev a ona jen
stěží zadržovala přicházející výbuch, vřískání a kopání do toho bezohledného a
krutého prevíta, co měla před sebou. Jenže věděla, že něčím takovým by se
ponížila ještě více. Po nutné odmlce pokračoval dál: „Myslím, že se vám nové
pokoje, které jsem vám osobně vybral, budou líbit. Mí muži vás doprovodí.“
V úkloně zvedl hlavu a jeho čokoládově hnědé oči se zavrtaly do těch
jejích. Normálně by to byla hezká, uklidňující barva. Normálně by je měla ráda.
Ale to by v nich nesměla zářit taková sebestřednost, ignorantství a chladnokrevnost,
což je činilo tak zlými. Ustoupil stranou, aby uvolnil cestu dvěma vojákům. kteří
měli na hrudi vyšitý jeho znak, rozevřená stříbrná křídla. Kdo ví, proč si
vybral zrovna tohle, ale anděl rozhodně nebyl. „Prosím,“ pobídl je ještě
s úsměvem a než se Alice vůbec zmohla na odpověď, chopily se jí dvoje
hrubé ruce. Teprve až tehdy se začala bránit, na což jeden z mužů reagoval
zavrčením a hrubým smýknutím, až ji jeho kolega musel pustit a ona málem
spadla. O to více pak sevřel její paži. Mohla se vzpouzet, mohla odmítat jít.
V takové chvíli ji prostě bezohledně táhly.
„Adame!
Ty mě potřebuješ! Slyšíš?! Potřebuješ mě!“ zakřičela s otočenou hlavou,
div si ji nevyvrátila. Dočkala se jen toho, že jí na pozdrav laškovně zamával
s jedním z jeho ironických úsměvu na rtech. Ale oba věděli, že
v tomhle má pravdu zas ona.
3.
Zima roku 458 od
nástupu rodu Elaine na trůn
Iglaepatria –
Tenebrae Cael (Mnoholes), tábor povstalců
„Jak je jí?“ ozval se za
Martinovými zády tichý známý hlas, který už ale dávno předtím oznamovaly kroky.
Martin civěl do klidné, ale mrtvolně bledé tváře nalezené dívky a protřel si
unavené oči.
„Špatně. Pořád stejně. Felčar
říkal, že by byl zázrak, kdyby to přežila,“ odpověděl po dlouhé odmlce. Jeho
přítel přidřepl vedle něj a starostlivě se na něj zadíval.
„Měl by ses jít prospat.
Stejně jí nepomůžeš, a když padneš vyčerpání, uškodíš jen sobě,“ začal opatrně.
Věděl, že Martin přinesl Aerddyn do
tábora a počkal, než přišel doktor. Pak byl nucen vrátit se zpět na hlídku, ale
hned jak mohl, chvátal zpátky nad tmavovláskou, u které bděl jako anděl
strážný. A teď, jak se zdálo, kamarádova slova ani neposlouchal, jen nevěřícně
vrtěl hlavou.
„Jak to vůbec mohla přežít? Jak dlouho si myslíš, že tam ležela? Zajímalo
by mě, jestli je jedna z našich…“ mumlal si Martin pod vousy několik
z tisíce otázek, co se mu draly na jazyk a co neočekávaly žádnou odpověď.
„Martine, musíš – “ pokračoval
v přesvědčování dál jeho společník, ale Martin na chvíli odtrhla zelenkavé
oči od dívky, zatnul čelist a věnoval mu tvrdý pohled.
„Nemusím, Richarde. Nemusím
nic. A pokud mi nechceš nic jiného, vypadni a nech ji odpočívat,“ odpověděl mu
chladně šeptem, který se k tomuto tónu hlasu vůbec nehodil. Richardovi
došlo, že Martin asi nechápe, jak bídně na tom Aerddyn je. Nechtěl jí svým hlasem probudit, ale to nevěděl, že aby
se vůbec probrala, bude potřeba něco mnohem víc, než jen slova. Zásah shůry,
možná. Vyšší moc. Richard se přesto nehádal, zvedl se a poplácal mladíka po
rameni v přátelském a částečně konejšivém gestu.
„Fajn. Za dvanáct hodin máš
nastoupit na další hlídku. Dej se do té doby trochu do pořádku,“ řekl mu místo
pozdravu a zamířil z ošetřovatelského stanu ven. Nenapadal ho jediný
důvod, proč se na černovlásku tak upnul. Jako velitel by mu mohl dát přímí
rozkaz. Jako velitel by ho mohl nechat za to, jakým tónem s ním právě
mluvil, exemplárně potrestat. Jenže u toho nikdo nebyl. Nikdo je neslyšel,
zůstalo to mezi nimi. A kdysi dávno slíbil, že se o něj postará. Tak proč
porušovat slib kvůli takové maličkosti? Když bude za dvanáct hodin na hlídce, neexistuje
žádný důvod.
Z knihy Tradice a zvyky Iglaepatrie
Kapitola 15, Králové a královny
…Pravý král se musí
prve tři dny kát a poté tři slůvka dít. Tři slůvka, jež dokáží jeho původ. Tři
slůvka, jež utvrdí, že on je hoden trůnu. Tři slůvka, jež přichází v době
jeho modlitby a živá duše neví, odkud se berou. Když je před krvavým oltářem
vysloví, zbaven všech hříchů, teprve až tehdy jej nestihne kletba za to, že
usedl na trůn. Teprve až tehdy bude bohy uznán za pravého vládce říše a bude mu
uděleno význačné právo. Pokud je však nevyřkne, koruna se změní na trnovou a bude
stále těžší a těžší. Královská židle mu bude připadat tvrdší a tvrdší. Jídlo a
pití zhořkne v jeho ústech. Lidé se mu zoškliví. Nemoci zachvátí jeho tělo.
Démoni budou žádat jeho duši a on zemře pomalu, v bolestech, umučen hněvem
bohů, jímž si dovolil odporovat. Protože pravý panovník je jen jeden a nikdo
jiný nesmí zaujímat jeho místo, aniž by byl potrestán…
Žádné komentáře:
Okomentovat