Počet slov: 1376 | Počet slov celkem: 1376
Zima roku 2013
Kdesi na Zemi
„Tak
tohle ne, holčičko! Okamžitě se vrať!“ zakřičela pevným hlasem Helena za svou
dcerou, která právě vybíhala dlouhými kroky schodiště do druhého poschodí
rozlehlého domu, zařízeného ve velké míře pouze do barvy slonovinové kosti.
Odpovědí na její rozkaz jí bylo pouze hlasité prásknutí dveří, při kterém trhla
hlavou. Sebejistota a rozhodnost matky z ní při tomto zvuku rázem
vyprchala. Unikl jí roztřesený povzdech a paže pokryté husí kůži objaly
ochranitelsky trup. Oči jí zvlhly, pár slz se skoulelo dolů po tvářích a
nechávalo za sebou lesklé stopy. Na bocích najednou ucítila příjemný tlak, jak
na jak se kolem nich ovinuly známé teplé ruce. Už nedokázala zabránit tomu, aby
se celá nezbortila a nevyhledala oporu v pevném mužském těle. Začal jí
pomalu kolébat. Přestože toto gesto mělo působit uklidňujícím dojmem, bylo
těžké zadržet trhané vzlyky, které se draly hrdlem nahoru, a nekontrolovatelný
třas.
„Bude
to dobré, lásko,“ zašeptal jí do ucha tichý hlas, trochu nakřáplý a chraplavý,
přesto ale jako balzám na pocuchané nervy a zraněnou duši. Na krku jí polechtal
závan teplého vzduchu a kůže příjemně brněla, když se o ni jemně otřel svými
rty, jenž se poté přesunuly do vlasů, kam vtiskly letmý polibek. Její ruce
vyhledaly ty jeho a propletla s ním prsty. S jeho přítomností se
nepříjemné pocity začaly dávat pomalu, ale jistě na ústup, až nakonec zmizely
do temného koutku, odkud občas vystrčily růžky. Helena se v objetí otočila
tak, aby se mohla podívat do upřímných čokoládových očí svého partnera. O
dobrou hlavu ji převyšoval, měl rozložitá ramena, ačkoliv by se nedalo říci, že
nepatří mezi pravidelné návštěvníky posilovny. Spíš než svaly se pod modrou
košilí rýsoval šlachovitý trup. Patřil zkrátka mezi tu sortu od přírody hubených lidí, kteří mohou
jíst, co chtějí, ale přesto se na jejich těle nenajde ani gram tuku. Přejela
prstem přes jemně vykrojené rty a jeden koutek úst mu povyjel nahoru v
typicky zvláštním úsměvu, jenž ale rychle zmizel, jakmile si opět uvědomil
vážnost celé situace.
„Já
vím, jen… Mám strach, že až za… dlouhou dobu,“ odpověděla mu a sama slyšela
svůj hlas, že je pořád roztřesený, protože její slova by se snadno daly zaměnit
jen za jedno: nikdy. Poslední dobou
se hádky s dcerou stupňovaly, nabíraly na intenzitě a obvykle došlo i na
nepěkná slova. A většina z nich se týkala Adama, což ji bolelo nejvíc.
Alice jednoduše nechtěla přijmout nového snoubence své matky a postavila si
hlavu, že ho z domu vyštve, ať to stojí, co to stojí. Adam naštěstí prozatím
nic takového neplánoval, narážky na svou osobu bral s ledovým klidem a do
hádek se vměšoval jen tehdy, jakmile se mu tlak vyvolaný na Helenu zdál příliš
velký. Což bylo poslední dobou vlastně neustále, protože laskavá žena Heleniny
povahy se čím dál tím víc a víc ztrácela. Její rodiče se totiž při
vybírání náležitě strefily, protože žena
měla krásu její předchůdkyně z Troje. Drobnou křehkou postavu; srdcovitou
tvář s jemnými rysy; dlouhý lehce zvlněný vodopád plavých vlasů a zejména
šedomodré oči jak mračno před deštěm, ve kterých se ale tvrdost této barvy
nadala vyčíst. Pouze laskavost, něha a momentálně bolest.
„Nevím,“
zavrtěl hlavou zcela upřímně a už už viděl, jak se její spodní ret znova
roztřásl v zajíkaném pláči. „Ale jednou určitě. Brzy,“ dodal rychle a
přitiskl ji k sobě, aby mu mohla ruce křečovitě zarýt do ramen, jak to
dělávala vždy, když byla nervózní. Zhluboka se nedechla a v nose jí
pošimral Adamův příjemný parfém. Zavřela oči. Bude to dobré, opakovala si v hlavě stále jeho slova a donutila
se, aby v ně začala věřit, přestože si tím sama nebyla tak jistá.
Alice
za sebou prudce zabouchla dveře, až se rána roznesla po celém domě. Ale ne, že
by ji to v tuhle chvíli nějak vadilo. Začala rychle rázovat po pokoji,
uvězněná tímto malým prostorem. Co si to vůbec dovoluje?! On, který nemá
v jejich rodině místo! A to se jen zeptala matky, proč neuvaří i něco
jiného než to, co chutná tomu kreténovi! Ale ne, on se do toho musel hned
vložit a valit na ní ty jeho stupidní kecy, co se naučil omílat v práci!
Idiot! Frustrovaně si povzdechla a posadila se na postel. Skvělý, takže teď
půjde do postele navíc bez večeře, protože dolů už zkrátka nemůže. Ne, dokud je
tam on a jak ho tak zná, určitě si zase najde důvod, aby mohl zůstat přes noc.
Nechápala, jak může být její matka tak slepá vůči tomu, koho přivedla do jejich
domu. Kdyby tu byl tatínek… Ušklíbne se. Jistě, kdyby tu byl tatínek, nebyl by
tu ten debil. To dává smysl. Jenže tatínek tu není, takže tuhle pozici musí
zastat ona. Ale ne teď, to bude chtít hodiny, dny, ba i týdny pečlivého
plánování a vyvolaného tlaku, aby si konečně jednou sbalil kufry a vypadl i
s tím jeho nabubřelým úsměvem.
Jak mohla Helena dotáhnout někoho takového místo
tatínka?! Ano, už několik měsíců jí jako ukázku vzdoru říkala křestním jménem a
na opakované prosby, aby to nedělala, reagovala jen pokrčením ramen. A co si
vůbec myslela?! Že ji teď… Vztek ji chytl nanovo, v silnější míře než
předtím. Ne! Musí se uklidnit! Zhluboka se nadechla a natáhla se k nočnímu
stolku, na kterém leželo stříbrné pero a tlustý růžový notýsek, už minimálně
zpola popsaný. Přitiskla si ho k hrudi a chtivě nasála jeho vůni. Přivezl
jí ho tatínek z Kodaně, přesně před dvěma lety k jedenáctým
narozeninám. Tehdy nevěděl, jestli to bude stíhat, ale prý vyrazil už
v noci, jen aby tu mohl na její slavný den být. Jako malý úplatek jí
přivezl právě tento deník s malou Ariel na první straně. Vždycky
zapomínal, že už přece není malá holka, ale jeho dárek jí přesto potěšil jak
nic. Před spaním jí totiž čítával Andersenovy pohádky, i když přišel pozdě
z práce, i když měl svých starostí nad hlavu, pokaždé se našel čas na to,
aby jí přečetl aspoň malý kousíček. Jak šel čas dál, odříkávala to s ním,
protože znala každé slovo zpaměti. Jenže tatínek tu už není a jí zbyl jen tento
notes a pár dalších věcí. A ten měl jediný účel – její útěk. Na jeho stránkách
si vysnila říši, kam mizela, když už nevěděla, co dál dělat. Zprvu to byl
ideální svět, ale jakmile se v jejím životě objevil ten Helenin nový
chlap, začaly se měnit i tamní poměry. Právě teď probíhala…
„Princezno,
prosím!“ ozval se za jejími zády zoufalý hlas a ona se prudce otočila, na
chvíli zmatena z celé situace. Asi dvacetiletá dívka se nebezpečně klátila
na stranu a skrze prsty, jenž měla přitisknuté k boku, se ven řinula rudá krev.
Jediné, co jí očividně trochu pomáhalo držet se na vratkých nohou, byl dřevěný
dvojitě zahnutý luk.
„Annalesiane, už to začalo?“ Alice se mezitím vzpamatovala natolik, aby dokázala převzít kontrolu
nad svou rozlétanou myslí. Vymrštila se na nohy a vytřeštěně sledovala dívku
před sebou. Na její otázku jí však odpovědělo mnohem více hlasů. Hlasů, které
toužily zabíjet, drancovat, ničit. Hlasů, které se navzájem povzbuzovaly a
které společně falešně pěly válečný chorál skládající se z křiku. Ať už
patřil jim, nebo jejich obětem… Na tom nezáleželo. A v tomto zpěvu Alice
rozeznala hlas, který moc dobře znala a který nenáviděla z hloubi duše.
Předtím, než se znova obrátila na Siane, zavřela oči v zoufalé prosbě, aby
tohle byl jen sen. Jenže když je otevřela, pořád stála v místnosti
z kamene pokryté barevnými koberci a gobelíny.
„Princezno,
musíme jít…“ zaškemrala Siane a vzápětí rychle pohlédla na široké dvoukřídlé
dveře, za kterými se již ozýval dusot těžkých bot, zvonění kovu a tiché cinkání
ostruh. Oběma bylo jasné, že se odsud už nedostanou. Ne obě. Alice se zhluboka
nedechla a její výraz i oči zchladly.
„Uteč,
Siane. Uteč a varuj je,“ vydala jasný a nesmlouvavý rozkaz. Pokud měla Siane
nějaké námitky (což nepochybně měla), spolkla je a pomalu, váhavě přikývla.
Netroufla si odporovat, ne, když se princezna tvářila takhle. Pro lepší
soustředění zavřela oči a zmobilizovala všechny síly pro poslední úkon.
„Therebathe,“ zašeptala. A v další chvíli
už stála Alice v místnosti sama. Najednou křik utichl, řinčení zbraní se
vytratilo a pravidelný rytmus těžkého běhu několika nohou také ustal. Přesto
Alice cítila narůstající napětí šířící se vzduchem a přízračnou ruku
narůstajícího nepokoje přejíždějící po její páteři, jakoby ji snad naopak měla
uchlácholit. Věděla, že ticho znamená jen jediné. Jsou tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat